Work Text:
(Trinity is the key to feel alive
It’s just a shattered world
There right before your eyes
You see the will to fight)
Trojice je klíčem, aby ses cítil naživu
Je to jen roztříštěný svět
Tady, přímo před tvýma očima
Vidíš vůli bojovat
Netušil, kdy přesně si to uvědomil. Celé ty roky byl Brumbálovou loutkou. Nechával se vodit na provázku jako cvičená opička. Dělal, co se po něm chtělo, ale s tím byl teď konec.
Dolores Umbridgeová se postarala, aby si do života odnesl trvalou připomínku ministerského jednání. Na ruce se skvěl nápis: Nemám vykládat lži. Jizva na těle i na duši. Další z mnoha. O téhle alespoň mohl mluvit. O jiných už ne.
Následky bití, týrání, hladovění, té takzvané milosti od Dursleyových, jeho nenáviděných opatrovníků. Hledal výmluvy, jak zamaskovat spousty zhojených šrámů. Chování strýce Vernona a bratrance Dudleyho se rok od roku zhoršovalo. Harry s jistotou věděl pouze to, že po Siriusově smrti se k nim už nechce vrátit.
Vystoupil na nádraží King´s Cross, tak jako ostatní studenti, ale k východu se nevydal. Trpělivě čekal, až všichni odejdou, než přes sebe přehodil neviditelný plášť. Byl rozhodnutý. Nehodlal se vrátit do toho domu. Chtěl se postavit na vlastní nohy. Teď se bude muset spolehnout jen sám na sebe.
*
„Jak to myslíte, že se Potter nevrátil k příbuzným?“ Lord Voldemort čekal na odpověď svých věrných.
Nikdo ze Smrtijedů se neozval.
„Severusi… to je nějaký Brumbálův úskok? Ukryl Pottera mimo náš dosah?“
„Ne. Myslím, že Potterovo zmizení drží pod pokličkou, pokud o něm vůbec ví.“ Pro něj samotného to byla novina.
„Nemá další pokrevní příbuzné. Není žádné místo, kde by měl zaručenou krevní ochranu. Bude nám vydaný napospas, jakmile ho najdeme.“ Voldemort měl jasnou vizi. „Bude bezmocný. Hledejte… přiveďte mi ho. Běžte!“
Smrtijedi se začali vytrácet.
Pán Zla se zamyšleně dotkl svojí hůlky. Zdá se, žes udělal Brumbálovi, tomu starému bláznovi, čáru přes rozpočet. Zajímá mě, z jakého důvodu, Pottere.
**
Harry se dlouho nezdržoval na jednom místě. Obarvil Hedvice peří a vyslal ji ke Gringottovým pro mudlovskou hotovost. Byl si vědom, že kvůli hlídáčku nemůže používat kouzla. Nestál o to, aby ho vyslídilo ministerstvo nebo členové Fénixova řádu. Cestoval buď ve dne klasickou dopravou, nebo v noci na koštěti. Část svých věcí ještě během pobytu v Bradavicích zmenšil na kapesní velikost. Lákalo ho vydat se do Godrikova dolu, místa, kde se narodil, ale zamítl to. Bylo to jedno z prvních míst, kde by ho hledali.
Ne, do Godrikova dolu ne. Vzdálil jsem se od Kvikálkova už hodně mil, ale pořád to nestačí.
Díval se z paluby dolů. Ticho občas přerušil racek shánějící potravu nebo lidé, kteří vyšli z podpalubí, aby se nadýchali mořského vzduchu.
Chci být co nejdále od všech. Ať se klidně s Voldemortem zničí navzájem. Nechci být dál jen Brumbálovým pěšákem, jeho poslušnou loutkou.
Zadíval se na zvětšující se ostrov, který se vynořoval z mlhy. Irsko, země skřítků a víl. Nynější domov Harryho Pottera.
**
„Tys ještě nikdy nepoužil žádnou kletbu, která se nepromíjí, že ne, chlapče?“ ječela Belatrix a na falešný dětský hlas už úplně zapomněla. „Musíš ji myslet vážně, Pottere! Doopravdy musíš chtít způsobit bolest, musíš ji vychutnávat, pouhé spravedlivé rozhořčení mi nadlouho neublíží.“
Slova Belatrix Lestrangeové se mu vracela ozvěnou ve snech. Věděl, že kdyby se vrátil do Kvikálkova, použil by zakázanou kletbu na strýce a bratrance. Nic jiného si nezasloužili. S radostí by pozoroval, jak se svíjí na podlaze, vychutnával by si to. Přál si, aby zakusili stejnou míru bolesti jako on, nehodlal jim už dovolit dál mu ničit život, ale kdyby to skutečně udělal, Azkaban by ho neminul.
Nemám žádný plán. Chtěl jsem být prostě co nejdál od nich. Potřebuju zjistit, co vlastně chci od života.
Snape měl pravdu, napadlo ho hořce. Kdybych zvládl nitrobranu, Sirius by ještě žil. Je to moje chyba… Smrt kmotra ho trápila. Byl to zlomový okamžik, stejně jako vyslechnutí věštby. Nemám na to, abych se Voldemortovi postavil, i když věštba hovoří jasně. Momentálně nemám znalosti, natož schopnosti, abych něco takového dokázal.
Zastavil se uprostřed lesa. Nechtělo se mu trávit dny zavřený v pronajatém pokoji. Sedl si pod strom.
Zavřít oči, jen na krátko. Je tu takové ticho a klid… Víčka mu poklesla. Za minutku už klidně oddechoval.
„Co tu pohledáváš?“
Harry prudce otevřel oči. Cizí hlas ho probudil.
Všude vládla tma. Teplota poklesla, ochladilo se. Na obloze vyšly hvězdy. Ve slabé mikině se zachvěl. Namlouval si, že je to kvůli počasí, ne duchovi, který ho právě teď upřeně pozoroval.
Za života to musela být překrásná žena. Dokonce i jako duch si něco ze své předešlé krásy uchovala. Například dlouhé vlnité vlasy a pronikavé tmavé oči. Nebýt její průsvitnosti, přišla by mu jako zjevení.
„Nezdřevěněl ti snad jazyk? Mluví s tebou dáma!“ Hovořila s náznakem cizího přízvuku, přesto anglicky.
„Omlouvám se. Netušil jsem…“
„Samozřejmě, že netušil,“ povzdychla si. „Jsi čaroděj, že? Zíráš na mě a neutíkáš.“
„Ano,“ vysoukal ze sebe. Bedlivě si ji prohlížel. Připadala mu stará, starší než všichni duchové v Bradavicích dohromady. „Kdo jste?“ Něco mu říkalo, že jejich setkání není náhoda.
„Nazývali mě mnoha jmény. Morrígan, bohyně nebo víla Morgana.“
„Morgana…“ Vybavila se mu jedna z čokoládových žabek. Mimoděk se zachvěl. Pochopil, koho má před sebou. „Morgana le Fay?“
„A ty jsi?“ Provrtávala ho pohledem.
„Harry Potter, madam.“
Duch jedné z největších čarodějnic. Mistryně černé magie, soupeřka Merlina, zvěromág a paní ostrova Avalon. Proč neodešla na druhou stranu? Co ji tu drží tolik staletí?
„Co tě přivádí do Irska, Harry Pottere?“
„Utíkám. Kdybych se vrátil… toužil bych po pomstě. Chtěl bych ublížit všem, kteří kdy ublížili mně. Jedni mnou manipulují a druzí mě chtějí vidět mrtvého.“
„A co si přeješ ty?“
„Sám nevím. Nechci, aby mě ovládali, rozhodovali o každém kroku, který udělám. Nejradši bych stál stranou toho všeho, ale ta věštba…“
„Před každou věštbou se dá utéct. Dokonce i příběhy, které se odehrály dávno v minulosti, jsou v přítomnosti už jen legendy.“ Na Morganině tváři se objevil smutný úsměv.
„Říkáte, že se ta věštba nemusí naplnit? Jak? Jeden z nás musí zemřít.“
„Na to musíš přijít sám.“
„Tak mě učte, paní Le Fay. Přijměte mě za žáka.“
„Jsem duch. Nemůžu tě učit kouzla, ale… možná si můžeme vzájemně pomoci. Nestojím o to dál přebývat jako duch ve světě, který si nepamatuje vlastní dějiny. Chci dojít odpočinku. Takže… dobrá. Budu tě učit, vždy po setmění. Je to poněkud nepraktické, přiznávám. Ovšem trvám na tom, aby sis odmyslel všechny ty řeči, které o mně šířili ti, co mě neměli příliš v lásce. Souhlasíš?“
Nezaváhal. „Ano.“
***
Lucius Malfoy, doposud loajální služebník Pána zla, seděl na baru v útulné irské hospůdce. Byla jednou z mála, kde se scházeli zdejší kouzelníci, převážně ti ze starých rodů. Málokdo z nich se staral o to, že je mezi nimi přítomen Smrtijed. Čarodějné půtky v Anglii jim byly ukradené. Měli plno vlastních starostí.
Draco nastoupil do šestého ročníku. Upil tekutinu z poháru. V krku příjemně pálila. Potter se nevrátil. Nikdo neví, kde je teď. Kolují různé fámy. Někdo tvrdí, že prostě utekl, zalekl se Pána zla, ale tomu nevěřím. Na Odboru záhad nepůsobil jako zbabělec, stejně jako když osvobodil toho skřítka. Ne, Potter má něco v plánu. Jedná na vlastní pěst. Chytíme ho a pak…
Šedé oči se střetly se zelenými. Ani si neuvědomil, že prudce vstal a vyrazil skrz lokál k mladíkovi v džínsech.
Obsluhuje tu? Taková náhoda… Pán zla mě bohatě odmění. Přivedu mu Pottera a všechny přešlapy budou odpuštěny. Chytil ho za zápěstí.
„Usnadnil jste nám práci, Pot…“ Zarazil se.
„Co prosím? Toho pána neznám… Pusťte!“ Vyškubl ruku z blonďákova sevření. Zelené oči měl, to ano, ale jizva ve tvaru blesku chyběla.
Aristokrat se zatvářil kysele. Nemínil se omlouvat. Myslel, že opravdu narazil na Pottera, jenže jednal příliš zbrkle. Na druhou stranu měl jisté vychování a také vcelku dobrou pověst, kterou si nehodlal v očích místních čarodějů pošramotit. Tu hospůdku měl kupodivu docela rád.
„Byl bych nerad, abyste nabyl špatného dojmu,“ nadhodil. „Víte co? Smažme to. Zvu vás na drink.“
Zlehka kývnul na souhlas. Lucius si v duchu oddechl. Nemusel se bát, že tohle drobné nedorozumění podkope jeho snahu o jednání s irskými kouzelníky.
Důkladně si ho prohlédl, když se blížili k baru. Možná to nakonec nebude taková ztráta času. Klouzal očima po mladém těle. Jak asi vypadá bez oblečení? Nebude na škodu to zjistit.
Jen z toho pomyšlení mu vřela krev. Po dlouhé době se znovu hodlal stát lovcem.
**
„Nejsi soustředěný, Harry Pottere!“ Hlas Morgany ho vytrhl ze zamyšlení.
„Omlouvám se. Jsem… myšlenkami jinde, ale už se to nebude opakovat.“
„Milostný život dokáže být dost komplikovaný.“ Duch dávno mrtvé čarodějky Harryho nijak neodsuzoval.
„Vždycky jsem měl za to, že se mi líbí dívky, ale teď…“ Rozhodil rukama.
„Muž?“
„Neměl jsem…“ Zčervenal.
Čarodějka se od srdce zasmála. „To tě tak rozhodilo pár polibků?“
„Ten muž… je jeden z těch, co mě chtějí zabít.“
„Ach, Harry… láska si nevybírá. Přítel, nepřítel… je jí to jedno. Časem pochopíš. Poznal tě?“
„Ne. Kouzlo, které jste mě naučila, fungovalo dobře.“
„Což znamená, že pokročíme.“
Snažil se soustředit, opravdu, ale myšlenky mu zabíhaly k večeru v baru.
Ne že bych s ním spát nechtěl, i jemu jsem to viděl na očích, ale k ničemu nakonec nedošlo. Samotného mě to zarazilo, ale možná je to tak lepší. Nejsem ještě zletilý, možná mu to došlo. I kdyby si myslel, že jsem mudla, protože maskovací kouzlo a mudlovský make-up zafungovaly naprosto perfektně, styk s nedospělým je trestný i ve světě kouzelníků. Ale jedno se mu musí nechat… líbat teda fakt umí.
Průsvitné prsty mu luskly před obličejem.
„Tohle nemá smysl. Přijď, až budeš přemýšlet hlavou.“
„Ale já…“
„Co jsem před chvilkou říkala?“
Na to neměl odpověď.
„Běž domů. Já nikam nezmizím, ale nebudu tě učit v nepřítomném stavu. Mohl by sis šeredně ublížit, kdybys zkoušel obtížnější kouzla.“
Měla pravdu. Nezbývalo než poslechnout. Nepřiznal by to nahlas, ale přeci jen se jí trochu bál.
*
„Chci slyšet, že tvá mise v Irsku byla úspěšná, Luciusi.“ Pán zla pozoroval Smrtijeda bez mrknutí oka.
„Je to na dobré cestě. Některé kouzelnické rody náš návrh promyslí. Další se k nám sice staví loajálně, ale nikdo přímo nesouhlasil, ani neodmítl, můj pane. Musíme vyčkávat.“
„Snad se nemýlíš. Potřebujeme podporu napříč Británií. Nestačí mít v moci Anglii, když mi u nohou mohou ležet celé ostrovy.“
Na okamžik se zamyslel.
„Máš nějaké nové zprávy o Potterovi?“
„Ne, pane. Nikdo neví, kam se poděl.“
„Začínám si myslet, že ani ten starý hlupák neví, kde vlastně je. Každopádně nám to dost věcí usnadní. Potter je momentálně mimo hru. A brzy… už brzy bude celá Británie naše!“
Po svolení odejít se Lucius vzdálil. Byl rád, že Pánovi zla zatajil, co se v Irsku stalo. Jistě by pro to neměl pochopení.
Na to, jak byl ten kluk mladý, z něj šel podivný, nepopsatelný žár. Ani nevím, co mě tolik pudilo, abych si s ním něco začal. Na druhou stranu, zarazil jsem se včas. Pán zla má pravdu. Nikdy nevíš, kdo se dívá. A kdybych selhal kvůli svému neuváženému jednání, nechci ani pomyslet, co by se mnou provedl.
**
Harry nad proslulou Morganou Le Fay mnohokrát přemýšlel. Postupem času mu došlo, že to, co se o ní říká, není pravda.
Naučila mě toho hodně. Nejvíce pomohlo odstínění hlídáčku. Sice je pořád aktivní, ale nevyšle signál, že jsem použil magii. Můžu trénovat kouzla, aniž by ministerstvo na něco přišlo.
„Dnes se rozloučíme, Harry Pottere. Nemám tě už co naučit. Nyní si budeš muset poradit sám. Hodně štěstí s tvou neblahou věštbou.“ Zněla smutně.
„Cením si toho, madam. Děkuju za všechno. Jsem Vaším dlužníkem a…“ Na okamžik se zarazil.
„Ano?“
„Už dlouho Vám to chci říct. Co se o Vás povídá… není vůbec pravda. Jste hodná čarodějka.“
„Děkuji,“ zašeptala.
Sledoval, jak jí po tváři přelétl úsměv, než se rozplynula. Pak Harry osaměl. Tajuplnost místa, kam pravidelně chodil cvičit kouzla, zmizela. Pochopil, co to znamená. Morgana Le Fay, paní Avalonu, byla konečně volná. Po staletích se mohla v opravdové smrti připojit ke svým blízkým.
Je načase se vrátit. Dva roky byly víc než dost. Jak to kdysi řekla? Před každou věštbou se dá utéct… nejspíš už vím, jak toho dosáhnout.
**
Kráčel Zobí ulicí naprosto tiše. Nohy ho neomylně dovedly k číslu čtyři. Mlčky dům pozoroval, než se k němu vydal předzahrádkou.
„Alohomora!“
Cvaknutí zámku.
Vstoupil dovnitř. Hůlka v ruce se mu ani nezachvěla. Zamířil do obývacího pokoje, hrála v něm televize.
Vchodové dveře se zavřely.
*
„Kdo jsi?“ Voldemort pozoroval zahalenou postavu. Byli sami.
„Měl jsem za to, že jsi mě dost usilovně hledal.“ Neznámý stáhl kapuci.
Pán zla si ho překvapeně změřil. „Přišel jsi dobrovolně na smrt, Harry Pottere? Dva roky skrývání… a k čemu? Zemřeš, tady a teď!“ Pozvedl hůlku.
„Nemáš žádný důvod.“ Mladíkův hlas se netřásl. Mluvil rozhodně.
„Věštba zní… proto jeden z nich musí zemřít rukou druhého, neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu. Ta pomatená ženština, Sibyla Trelawneyová, to přece předpověděla,“ hlesl Voldemort. Mýlila se snad?
„Věštba se nemusí naplnit. Stejně jako ty mám na rukou krev. Už nechci být Vyvoleným. Chci jít vlastní cestou, žít po svém.“
„Copak by to šlo?“ Tu část, která kdysi bývala zvídavým Tomem Raddlem, to zaujalo. „Obejít vyřknuté proroctví? Říkáš krev na rukou… koho jsi zabil?“
„Samozřejmě, že by to šlo. Svět se nezbořil za ty dva roky, co jsem byl pryč, nic se nezměnilo. Koho? Dursleyovi. Ale že jsou po smrti, jsi už přece musel vědět.“
Jistě, že to věděl.
„Řekli mi, že způsob zabití byl… brutální. Nepoužil jsi Avadu, bylo to ohromné množství Cruciatů. Doslova jsi je umučil k smrti.“
„Zasloužili si to.“ V Harryho hlase nezazněla žádná lítost.
„Jak chceš obelstít věštbu?“
„Snadno. Skloním se před tebou. Uznám tě.“
Voldemort zapochyboval. „Co způsobilo tu náhlou změnu? Vždycky jsi stál pevně za Brumbálem.“
„Smrt Siriuse, Brumbálova manipulace, věštba… ale ze všeho nejvíc asi ty dva roky mimo Anglii.“
„Zcela určitě budeš chtít něco na oplátku, že? Neděláš to nezištně, z dobroty srdce.“
„Chci mít hlavní slovo v otázce mudlů a taky kouzelníků ze smíšených manželství.“
Voldermortovi po tváři přelétlo něco, co se dalo nazvat úsměvem. Skutečně získá neomezenou moc nad kouzelnickým světem výměnou za něco tak malicherného?
Ještě chvíli přemýšlel. Koneckonců, Pottera označovali i přes jeho mládí za velmi mocného čaroděje. Někdo takový v jeho službách by byl neocenitelný. Navíc, byl by podřízený přímo jemu.
„Máš to mít. Potřebuju někoho s vizí, někoho, kdo myslí na budoucnost. Moji podřízení toho nejsou schopni, znají jen mučení a zabíjení.“
Harry přikývl. Pak ale přišel s velmi podivným návrhem. „Nenastoluj krutovládu. Jde to i jinak.“
Tom Raddle nevěřil, ale když se pozorně zaposlouchal, nezdálo se to nemožné. Svět, který mu Harry vylíčil, si představit dokázal. Pokud ustoupí od zabíjení mudlů a zaměří se zcela na kouzelnický svět, může být vládcem, který bude obdivován. Vládnout strachem, ale také rozumem, silou i soucitem. Pán zla se v té nové myšlence utvrdil.
Má pravdu. Byla by škoda ho zabít. Živý bude prospěšnější. Zkusím tenhle Potterův způsob a kouzelnická Británie mi bude ležet u nohou.
**
Udělal jsem správnou věc. Dursleyovi si takový konec zasloužili. Našel si chvilku o samotě v jednom z mnoha pokojů. Nezměnili by se, ten duch tyranie by v nich pořád přetrvával. Popravdě se mu ulevilo. Mohl se teď zaměřit na jiné aspekty svého života, i když v jedné věci měl jasno. Nevstoupí mezi Smrtijedy, nestane se černokněžníkem. Nyní se pohyboval v šedé zóně. Svým postojem byl neutrální, přestože mohl čekat, že ho kouzelnický svět odsoudí za trojnásobnou vraždu a pošle ho do Azkabanu.
Zadíval se z okna. Začínalo se stmívat.
Vstal. Byl čas, aby se sklonil před Voldemortem. S jistotou věděl, že jeho sobecké rozhodnutí otřese základy kouzelnického světa, ale musel to udělat. Jedině tak se mohl vyvázat z věštby, pokud se nechtěl ohlížet přes rameno po zbytek života.
***
Stál s ostatními Smrtijedy v kruhu. Nikdo z nich netušil, proč si je Voldemort zavolal tak náhle. Lucius se zpod masky pozorně zadíval na Pána zla.
Usmívá se. Zřejmě nás nechce trestat. Něco se muselo podařit, možná některý z Bellatrixiných plánů. Když se na něj tak dívám… působí… spokojeně. Ale… co nebo kdo za touhle změnou stojí? Nenápadně se rozhlédl kolem. Ano, tam, stranou. Stál bez zranění, neponížený a beze strachu.
Na jeho místě bych se hodně bál, pomyslel si aristokrat hořce.
„Většina z vás si už všimla našeho hosta, výborně. Vydal se mi sám a dobrovolně. Pojď blíž, Harry.“
Malfoy sledoval, jak Potter s obrovským odhodláním v očích vešel do středu kruhu, zastavil se před Pánem zla a poklekl. Přes nastalé mumlání neslyšel, co přesně zaznělo, jaké věty si ti dva vyměnili.
Tohle je zlomový okamžik, uvědomil si, když mladík vstal a zařadil se kousek za Voldemorta. Obešel věštbu, přidal se k nám… je to vůbec možné?
„Dnešním dnem pro nás začíná nová éra.“
Lucius Malfoy o slovech svého pána nepochyboval.
Vyhráli.
****
Kouzelnická Anglie se probudila do nového rána. Nebylo jako ta předešlá. V noci nedošlo k žádným útokům ani zmizením. Nebyli umučeni další mudlové. Smrtijedi oslavovali vítězství, ale šlo spíše o remízu. Černokněžníci zůstávali svobodní, stejně jako jejich pán, s příkazem už dále nezabíjet.
Nastal opravdu vratký mír. Rychle se roznesla zpráva, že se Harry Potter přidal na stranu Voldemorta. Spustilo to doslova lavinu, Kouzelníci nechtěli dál umírat pro zrádce, který se zpronevěřil svému poslání. Náhle nebylo za co bojovat, nepřítel přestal existovat. Zbývalo jen beze strachu a s trochou pochybnosti v srdcích vstoupit do nové éry kouzelnického světa.
**
Mír… po něm jsem vždy toužil. Kdybych se vrátil k Dusleyovým, bylo by možná všechno jinak. Zřejmě by zemřelo mnohem víc lidí… Lupin nebo Hermiona, zkrátka kdokoli z těch, které mám rád. Ale oni žijí. Jistě, během těch dvou let Voldemort nezahálel, mnoho kouzelníků sešlo ze světa rukou jeho nebo Smrtijedů, ale nic to nemění na tom, že teď je konec prolévání kouzelnické a mudlovské krve. Svět se mění. A já jsem toho součástí.
Pohlédl do zrcadla. Společenský hábit měl bez poskvrnky. V černé barvě se skrývaly drobné zlato-stříbrné odlesky. Na zádech byl vyšitý nebelvírský lev, kolem kterého se vinul zmijozelský had. Harry zkontroloval brýle na nose, rukou si ještě pročísl vlasy. Ne, že by mu tolik záleželo na vzhledu, ale teď musel reprezentovat. Voldemortův ples byl jistě prestižní, ale Pán zla nebyl tím, na koho chtěl mladý kouzelník zapůsobit.
***
Lucius procházel plným sálem. Zdvořile odpovídal na dotazy, zachovával dekorum. Ples však přivolal zpátky ne tak dávné vzpomínky.
Cisso…
Potřásl hlavou. Měl hledat rozptýlení, užívat si. Ne myslet na manželku, která ho opustila a vzala s sebou i Draca. Rozhlédl se kolem. Jeho oči se zastavily na zádech černovlasého kouzelníka.
Vyšitý lev a had. Nebelvír a Zmijozel. Otoč se, ať ti vidím do tváře. Už ten hábit ho zaujal. Poznal kvalitu. Střetli se pohledy.
Zelené… takové oči už viděl. Bylo to… Zprudka zamrkal. Na čele si všiml jizvy. Mámí mě smysly? Občas si na mladíka z baru vzpomněl. Ten ovšem neměl Potterovu jizvu. Otočil se k Vyvolenému zády, prodral se davem. Potřeboval na vzduch.
Slyšel kroky, ale neohlédl se. Díval se z terasy do zahrady. Zpola zarostlá a neudržovaná džungle se během několika dní změnila k nepoznání. Pevně sevřel zábradlí, na obličeji zdvořilou masku.
„Příjemná slavnost, že, pane Pottere?“
„Kupodivu ano.“ Mladík stál kousek od Luciuse. Nespouštěl ze staršího kouzelníka oči. Viděl jen část Malfoyovy tváře, zbytek tonul ve tmě.
„Máte vskutku zvláštní hábit. Lev s hadem. Proč to?“
Skutečně ho to zajímalo. Od okamžiku, kdy se Potter sklonil před Pánem zla, měl Lucius na jazyku spoustu dosud nezodpovězených otázek.
„Znak Nebelvíru je jako odznak hrdinství, jenže já už nejsem ten samozvaný hrdina. Pochopil jsem, že mnoho věcí funguje jinak.“ A spoustu těch myšlenek mi paní Morgana musela natlouct do hlavy. To ona na mě měla největší vliv.
„Opravdu?“ Lucius byl poněkud skeptický. „Mám to chápat tak, že uznat Pána zla byl předem promyšlený plán? Vydal jste nám celý kouzelnický svět… proč?“
Harry se na okamžik zamyslel. „Zkusím to zjednodušit. Zkrátka jsem se zachoval jako sobec, poprvé v životě. To, co jsem snášel u Dursleyových, nemohlo dál pokračovat. Po smrti Siriuse, mého kmotra, bylo lepší se tam nevracet. Nestál jsem o slávu a obdiv. Celý můj život byl vykoupený smrtí těch, na kterých mi záleželo. Každý rok jsem musel bojovat o holý život, ale to Vy moc dobře víte. A ustát ten neustálý tlak… prostě už dál nešlo.“
Kdyby tušil, co z jeho odpovědi bude pro aristokrata nejdůležitější, držel by jazyk za zuby.
„Dursleyovi… Vaši mudlovští příbuzní?“
„Ano.“ Sevřel se mu krk.
„Nechápali Vás?“
„Řekl bych, že nechápavost je slabé slovo.“
Lucius přimhouřil oči. Věděl, že Pottera nemají příbuzní v lásce, ale netušil, že to bylo až tak zlé. Od zamýšlené otázky se nedalo couvnout. „Jak přesně…?“
„Nechce se mi o tom moc mluvit. Tělesné tresty za projevy magie. Hladovění, samotka, bití, urážení mě i mých rodičů, neustálé zesměšňování. Myslím, že toho roku, kdy se Voldemort vrátil, se to ještě zhoršilo.“ Harry se odmlčel. „Jsou po smrti, ale ani tak se necítím…“
„Svobodný, že? Chápu Vás, Pottere. Pevně doufám, že před smrtí dostatečně trpěli.“
„O jsem se postaral.“
Mladík přistoupil k okraji terasy, stáli teď s Luciusem bok po boku. Silou vůle odtrhl od plavovlasého kouzelníka pohled a zadíval se do zahrady.
„To je dobře. Pobyt mimo Británii Vám zjevně prospěl, ačkoli… děláte mnoho nepředvídatelných věcí. Troufnu si dokonce říct, že se začínáte chovat jako Zmijozel.“
Černovlasý jen přikývl. „Odloučení od rodné země mi hodně pomohlo. Viděl jsem, že to není všude stejné. V Irsku byli kouzelníci daleko vstřícnější.“ Čekal, jak Lucius zareaguje.
Malfoy v obličeji viditelně zbledl. „Říkáte, že jste byl v Irsku? Proč jste se vydal zrovna tam?“
„No, jak to říct… mají tam veselé kouzelníky a moc dobré pivo.“
Kochal se Luciusovým zmateným výrazem. Byl zvědavý, kdy se prozradí. Brzy však přišel na to, že bude muset za tu pomyslnou udičku ještě trochu zatáhnout.
„V Irsku je krásně. Vy jste tam někdy byl, pane Malfoyi?“
„Nedávno,“ zamumlal opatrně. „Byl jsem poslán do jistého hostince vyřídit jisté vzkazy…“ V obličeji bledl stále víc. Chvilku trvalo, než z něj Harry dostal jméno podniku a pár dalších detailů.
„To je ale náhoda! Přesně v tom lokále jsem si zkoušel práci číšníka. Jistě, musel jsem si zakrýt jizvu mudlovským make-upem a maskovacím kouzlem, bylo by to moc nápadné, ale ta zkušenost byla k nezaplacení.“ Viděl, jak brunátní. Už mu to došlo?
„Vzpomínám si na… jistého mladíka…“
Uhýbal očima a vypadal zahanbeně. Harry ho zahnal do kouta, i když to vůbec neplánoval.
„Ujišťuju Vás, že jsem to byl já, ten mladík u baru. A když už mi teď nehrozí smrt… chci jen říct… že jsem často myslel na ten večer… na Vás.“
Doufal, že od Luciuse uslyší totéž. Zmýlil se. V Malfoyových očích nebyl ani náznak citu. Nic kromě prázdnoty. Děsivé, strhující nicoty, tak tíživé, že by pohltila i Harryho. Měl pocit, že hledí do bezedné propasti.
Lucius se vzpamatoval první. „Mudlovský přípravek… něco tak jednoduchého dokázalo obelstít zkušené kouzelníky. Zajímavé.“
Na Potterovu poslední větu nehodlal reagovat. Maskoval otřesení nenucenou změnou tématu. Nepotřeboval, aby o jejich barové aférce vědělo celé společenství. I tak se k Harrymu jen zlehka naklonil.
Černovlasý mladík přivřel oči, když mu obličej ovanul teplý dech. Jeho představy se rozletěly jako o závod.
„Jsou věci, o kterých se na veřejnosti nemluví, pane Pottere,“ zapředl mu Lucius do ucha. „Pro další, důvěrnější rozhovor, bych volil soukromí.“ Odtáhl se a odcházel, bez ohlédnutí.
Harry se nevzmohl na slovo, jen pozoroval Luciusova vzdalující se záda. Smrtijed ho právě velice elegantně odmítl. Připadal si jako zmoklá slepice. Pak si ale vzpomněl na Malfoyova poslední slova. Skutečně mu nabízel důvěrný rozhovor?
Pocítil slabou jiskřičku naděje. Musel to zkusit stůj co stůj. Nemohl si ho nechat proklouznout mezi prsty, když k němu i Lucius něco cítil. Vyznělo to tak. Nechtěl o tom pochybovat.
***
Lucius se ještě po slavnosti zdržoval v Pánově sídle. Nechtělo se mu vracet se na panství, kde by jeho jedinou společností byla tlupa domácích skřítků. V duchu se vracel k rozhovoru s černovlasým kouzelníkem. Harry Potter. Když si uvědomil, že s ním v Irsku flirtoval, pak musel sám sobě přiznat, že poslední dva roky nedokázal na toho cizince z baru zapomenout. Slavný Harry Potter. Jak moc se od té doby změnil? Chtěl to zjistit.
**
Zaklepání vytrhlo Harryho z polospánku. V myšlenkách se znovu a znovu ocital s aristokratem na terase. Nemohl ten rozhovor dostat z hlavy.
Teď se však vymrštil do sedu. „Dále!“
Lucius si počkal na vyzvání. Chování neurvalého dobyvatele mu bylo cizí, měl přece jisté vychování. Na okamžik se zastavil mezi dveřmi. Pohled mu klouzal po Harryho odhaleném těle, než vyslovil otázku, jež ho pálila na jazyku.
„Tolik jizev… ví o nich někdo?“
„Jen Vy.“ Nestyděl se před ním. Chtěl, aby je Lucius viděl. Dech se mu zadrhl, když k němu Smrtijed přistoupil blíž.
„Jste jako malířská paleta.“ Malfoy zkoumal každou z jeho jizev. Rozpoznal dávno zhojenou tkáň, i další pozůstatky bolesti. V tom se vyznal dokonale. Zadíval se na Harryho ruku. Mlčky si přečetl slova vrytá do kůže. „To je památka na vrchní vyšetřovatelku?“
„Jak to víte?“
„Nezatracuju klepy. Vždycky je na nich něco pravdy.“
„Kdo Vám to řekl?“
„Na tom nezáleží. Mnoho věcí jste propásl, pane Pottere. Nejste ani trochu zvědavý? Jsem si jistý, že Pán zla se příliš nezmiňoval o svých neuskutečněných plánech. Avšak… nerad bych mu uškodil tím, že bych Vás nevědomky obrátil proti němu.“
„Co tím myslíte?“
Lucius byl tak blízko, že Harry téměř nedokázal přemýšlet.
„Například to, že Vám Pán zla určitě neřekl o jisté malé nehodě, která se stala největšímu kouzelníkovi všech dob, Albusovi Brumbálovi. Popravdě, nikdo neví přesně, co se tehdy na střeše bradavického hradu odehrálo. Přímí svědci mlčí, a stejně tak ministerstvo.“
Trochu ho překvapilo, že Potterovi se nezachvěla víčka. Byl přece Brumbálovým oblíbencem, tak proč po zprávě o jeho skonu netruchlí?
„Faktem ovšem je,“ pokračoval Lucius nenuceně. „… že jste svým rozhodnutím zabránil velkým ztrátám mezi kouzelníky, pane Pottere. Bylo veřejným tajemstvím, že se Pán zla chystá zaútočit na Bradavice, kde se schovali čarodějové, kteří proti němu otevřeně vystoupili. Ovšem po Vašem důvěrném rozhovoru od toho plánu upustil.“
„Nebyl důvěrný,“ zamumlal Harry. „Prostě jsem se mu vydal. A proč mi tohle všechno říkáte, pane Malfoyi?“
Lucius jemnými prsty přejel po několika Harryho jizvách. Pomalu, zlehka. Sklouzl pak až k mladíkovu zápěstí.
„Protože si možná vůbec neuvědomujete, s jak nebezpečným mužem se chcete zaplést. Nezapírejte, vidím Vám to na očích. Nejste mi lhostejný, nepopírám, ale musím vědět, že si uvědomujete riziko, jakému se dobrovolně vystavujete, když se mnou zůstáváte o samotě.“
Skrz rty se Harrymu vydralo vydechnutí. Na chvilku zapochyboval, jestli je to vůbec skutečné. Tak dlouho po téhle chvíli toužil, snad stokrát si ji v duchu představoval.
Lucius Harryho zlehka objal. Cítil, jak se chvěje. Díval se do hlubokých zelených očí a vychutnával si ten pohled plný euforie.
„Tehdy v Irsku jsem nevěděl, co si mám o sobě myslet. Opustila mě žena, odvedla mi syna, a ač se to nezdá, pane Pottere, nejsem z kamene. Ten večer jsem chtěl udělat něco nepatřičného, šokujícího. Svést mladého mudlu byl dobrý plán, přinejmenším proto, že intimní vztah muže s mužem není v našich končinách příliš obvyklý.“
Harry visel na každém jeho slově. Malfoy byl věcný, ale i tak v hlase aristokrata cítil něco… vřelého.
„Přiznám se, chtěl jsem být dravec, predátor, vzít si bez ostychu, co mělo být moje. Tělo nevinného chlapce. Jenže pak se v mysli vyrojila ta spousta ale s velkým vykřičníkem. Ale Luciusi, není to stále ještě dítě? Ale nedáváš všanc život, pokud se ti tahle mise nepodaří, protože Pán zla omyly neodpouští? Ale neurazíš svým chováním místní zasloužilé rody? Ale ale, copak by tě přeci jen ve tvém věku mohlo trápit svědomí? A tak jsem ustoupil, vzdal se toho pošetilého plánu. A osud mě odměnil. Z mudlovského kluka se vyklubal slavný Harry Potter a můj nový spojenec. Co víc si přát?“
Lucius malinko ztišil hlas. „Ještě mě můžete odehnat. Nebudu se vtírat, nechám Vás tu ležet ve vší počestnosti, dá-li se to tak vůbec říci.“
Harry měl z jeho slov pocit, že mu nechce ublížit. Vždyť ho držel jako křehkou květinu, a tvářil se tak mile. Na druhou stranu… stále to byl Lucius Malfoy, loajální Smrtijed, vrah mudlů i kouzelníků. Jenže Harryho tak strašně moc přitahoval, že si tohle všechno nechtěl vůbec připustit.
„Smím?“
Přikývl, i když nevěděl, o co aristokrat žádal. A když ho v příští chvíli políbil, doslova se vpil do jeho úst, nedostávalo se Harrymu dechu. Byl proti němu zcela bezbranný, a kdyby teď Malfoy od něj chtěl cokoli, splnil by to bez zaváhání.
Nesouhlasně zamručel, když Lucius polibek přerušil. Nechápal, proč se usmívá. Plavovlasý kouzelník mu prohrábl vlasy.
„No, myslím, že to s Vámi přeci jen zkusím, pane Pottere.“
***
Toho večera se nestalo vůbec nic. Malfoy starší si nechal čas na rozmyšlenou a Harry se musel spokojit s nejistotou. Zmítaly jím silné emoce. Může mu věřit po tom všem, co spáchal? Nevyužije ho a neodhodí jako ohlodanou kost? Existuje v tomhle nerovném vztahu něco jistého?
Netrvalo dlouho a Malfoy ho začal zvát na své panství. Nejdříve na krátké návštěvy, ale dny ubíhaly a společné noci se prodlužovaly. Harry už věděl, že se nespletl.
„Máme na sebe dost času.“
Lucius měl pravdu. Bylo tolik co objevovat. Zatím v soukromí, potajmu, ale časem se odhodlají odhalit všem pravdu. A do té doby… si budou užívat jeden druhého.
Hvězdy svítily na noční obloze, pomrkávaly na malé, lidské postavy. Měsíc v úplňku pro změnu poskytoval hojnost světla a tu a tam prodloužil něčí stín. Převládalo ticho, ničím nerušené.
Stáli na balkoně, bok po boku. Malfoy starší si olízl rty.
Kdyby sis to přál, Harry, snesl bych ti k nohám celý svět.“
„Nepotřebuju svět, který by mi ležel u nohou, Luciusi. Mým světem jsi teď ty. A to mi stačí.“
Aristokrat se uchechtl. „Pořád si na tu tvou přehnanou skromnost nemůžu zvyknout.“
„Časem ti to ani nepřijde.“ Mrknul na něj Harry.
„To je pravda. Víš co? Vím o lepší zábavě než zírat do zahrad. Pojď do ložnice.“
Balkonové dveře se kouzlem zavřely. Co se za nimi bude odehrávat, vědí jen ti dva. A to sladké tajemství si nechají pro sebe.
KONEC