Chapter Text
Londýn 1910
Thomas se starostlivě zadíval na nebe. Mraky ztěžkly, vítr povážlivě zesílil a v dálce se zablesklo. Když odvrátil pohled od okna, zaznamenal, že Alastairův výraz je skoro stejně zachmuřený jako obloha. Seděl ve svém oblíbeném křesle, četl civilské noviny, které si od doby, kdy se znovu usadili v Londýně, nechal posílat z celého světa; a mračil se.
Thomas si všiml, že Alastairovo čelo se krabatí čím dál častěji. Těžko říct, zda za to mohla opakovaná zasedání rady, jichž se jako hlava Carstairovic rodiny musel povinně účastnit, situace ve světě, která se od jejich útěku z Mexika ještě zhoršovala, nebo to bylo tím, že mu život v Londýně připadal poněkud monotónní.
Ne že by se měli čas nudit. Démonů neubývalo, takže práce měli až nad hlavu. Volný čas vyplňovali večeřemi u Jamese a Kordélie, čaji u Anny s Ari a nebo pravidelnými tréninky s Matthewem a Sylvainem („Nevěřil jsem, že existuje něco, co přiměje Branwella trénovat,“ ušklíbl se Alastair. „Jedinečná šance nakopat Carstairsovi zadek,“ zašklebil se Matthew.). Ale pravda je, že v porovnání s cestami po Persii, Indii, Spojených státech a Mexiku byl jejich život poněkud všední. Nicméně pokaždé, když se Alastaira zeptal, zda ho něco trápí, usmál se na něj těma svýma překrásnýma tmavýma očima, políbil ho na hřbet ruky a ujišťoval ho, že všechno je v pořádku.
„Všiml sis,“ řekl náhle Alastair, až Thomas u okna leknutím nadskočil, „že většina se civilských strašidelných příběhů odehrává za nocí, jako je tato?“
„Civilské vyprávěnky,“ zafuněl Thomas a snažil se zaplašit to nepříjemné lechtání zátylku. Jediným trhnutím raději zatáhl závěsy.
Nadskočil podruhé, když se domem rozlehl zvuk klepadla. Alastair vstal z křesla, uložil rozečtený pařížský list do stojanu, zapnul si knoflík u saka a snad trochu moc pečlivě si uhlazoval oblek. Thomas se usmál a snad potisící se kochal tím, jak je jeho přítel krásný. I s těmi vráskami na čele.
Do zádveří navál sílící vítr zapomenuté listí ze zahrady, jakmile je Thomas pootevřel. Hosté na nic nečekali a nahrnuli se dovnitř.
Thomas s povytaženým obočím zíral na sako, které se skrývalo pod kabátem Matthewa Branwella. Zelený semiš byl sám o sobě dost výstřední, tento kousek byl navíc zdobený čímsi třpytivým, co se spojovalo do květinového vzoru. Spolu s tmavomodrými kalhotami a fialovou vestou z damašku působil Matt jako někdo, kdo se vloupal do šatníku Magnuse Banea. Druhý host byl o poznání střídmější, Matthewův vliv prozrazovala snad jen tmavooranžová vázanka s ozdobnou jehlicí, jinak byl, stejně jako Thomas a Alastair v tmavě šedé.
„Prozraď mi, proč sem toho páva v lidské podobě pořád zveme?“ zamumlal s přehnaným odporem Alastair za Thomasovými zády.
„Protože máš tuze rád jeho muže,“ zazubil se Sylvain, zatímco si věšel klobouk. Oscar u jeho nohou vyštěkl, aby podpořil jeho slova.
„Ach, jistě,“ zasmál se i Alastair a pokynul oběma hostům, aby zamířili do salonu.
„Zkontroluju, jak je na tom Dima s občerstvením,“ dodal ještě směrem k Thomasovi.
Dima, jejich jediný personál, byl slovy Alastaira „trochu svérázný“, Thomasova matka Sophie použila výstižnější výraz – „trochu blázen“.
Dimu přivezla Risa s sebou při posledním návratu z Teheránu. Dušovala se, že mládenec je šikovný, co neumí, rychle se naučí, a stejně jako ona sice hovoří pouze persky, ale rozumí výborně anglicky i francouzsky. Pokud skutečně rozuměl, maskoval to velice umně. Zmotal, co mohl. Nezáleželo na tom, zda plnil příkazy anglické, francouzské nebo perské, ale pravda, snažil se a Alastair neměl to srdce poslat ho zpět do Persie, kde ho podle všeho nic dobrého nečekalo.
Thomas nebyl překvapený, když se za pár minut objevil v salonu s podnosem kávy Alastair namísto Dimy.
„Studený roastbeef se švestkovou omáčkou bude za okamžik,“ pronesl Alastair a položil tác s kouřící konvicí a malými šálky na stolek.
„Myslel jsem, že budou šunkové sendviče,“ podivil se Thomas.
Alastair pokrčil rameny a pak udělal neodolatelně otrávený výraz určený jenom pro Thomasovy oči. Zároveň Thomas postřehl Alastairův jemný úsměv, který mu přeletěl přes tvář, při pohledu na Matthewa a Sylvaina, jak se nenuceně opírají jeden o druhého na sofa.
„A co Marcel a Odette? Jak se jim líbí Londýn?“ obrátil Alastair pozornost jinam.
Zatímco Matthew se podezřele uchechtl, Sylvain s kamennou tváří vytáhl své stříbrné kapesní hodinky a při pohledu na čas prohlásil: „Pokud se nic nepokazilo, Kordélie jim právě přiděluje hostinský pokoj v Institutu.“
„Institut? Neměli bydlet u vás?“ podivil se Thomas.
„Měli,“ ujistil je Sylvain suše. Matthewova tvář se roztáhla do širokého úsměvu. „Ale to by Mathieu musel mít rozum.“
„Opakuji, že to bylo nedorozumění,“ pronesl Matt a netvářil se ani trochu nevinně.
„Co zase provedl?“ vyzvídal Alastair, který si ani po letech nenechal ujít jedinou příležitost, kdy si mohl do Matthewa maličko rýpnout.
„Procházel jsem se po svém domě. Měl jsem župan,“ brumlal Matthew a obrátil oči v sloup.
„A ten župan si nezavázal,“ dodal Sylvain okamžitě.
„Copak jsem mohl vědět, že tvá švagrová bude zrovinka v jídelně?“ bránil se poněkud zbytečně Matt.
„A pod tím županem nic neměl,“ uzavřel celou historku Sylvain.
Thomas měl co dělat, aby se nerozesmál nahlas.
„Marcel pak pro dobro své ženy prohlásil, že v Institutu jim bude také skvěle. Nikdy jsem neviděl, aby někdo balil tak rychle.“
Matthew kroutil hlavou.
„Mám nachystat karty na partii bridge?“ změnil Thomas raději téma, protože viděl, jak se Alastair nadechuje.
Matthew otráveně zavyl: „Bridge? Hra pro starce? Skutečně?“
„To říkáš jen proto, chéri, že opakovaně prohráváš,“ dobíral si ho Sylvain.
Matt mu na ta slova věnoval pohled, který mohl směle konkurovat Oscarovi.
„I ty, Brute?“ deklamoval.
„Já mám bridge rád. Tříbí to mysl a strategicky je to skvělá hra,“ vysvětloval Sylvain a něžně ho u toho pohladil po paži.
„Ve skutečnosti mu vadí, že musí u hry držet jazyk za zuby,“ přisadil si Alastair.
„Pravda,“ kýval Sylvain a Matthew nasazoval jeden ze svých výrazů umírající divy.
Thomas jejich výměnu sledoval jako tenisovou hru, přeskakoval pohledem z jednoho na druhého a čekal na vhodný okamžik, kdy zasáhnout.
„Můžeme strávit půl večera klábosením,“ začal, „ale pokud jsou tihle dva pohromadě,“ ukázal prstem na Alastaira se Sylvainem, „zase skončíme u hodinové lamentace hanící londýnské počasí od října do března.“
„Pf,“ ulevil si Alastair a pak se všichni srdečně zasmáli.
Další výměnu přerušil příchod mladíka, který na rozklepaných rukách nesl obrovský podnos studeného, tence nakrájeného masa.
„Vy čekáte další hosty?“ divil se Matthew při pohledu na tu hromadu jídla.
„Ne,“ ucedil Thomas, „díky, Dimo, to bude všechno.“ Slova podpořil gestem, kterým mládence trochu nelichotivě vyháněl ze salonu pryč.
Venku spustil liják a bouře se přiblížila.
Oscar kníkl a raději se stočil ke krbu.
„Zatracené anglické počasí,“ prohlásil Sylvain.
„A je to tu,“ zasténal maličko Thomas. „Pokud naše hosty nenadchne partie bridge, whist ani nebudu navrhovat, ale máme tu desku na backgammon nebo šachy,“ navrhl.
„Není backgammon pro dva?“ zeptal se Sylvain.
„Můžeme se střídat,“ podpořil Thomasův návrh Alastair.
„Cokoliv, u čeho se nemusí mlčet, je dobrá hra,“ souhlasil až moc snadno Matthew.
Jelikož Sylvain hru neznal, uvolili se Thomas s Alastairem k první partii, u níž zároveň vysvětlovali pravidla. Desku s kameny rozložili na karetním stolku a oba hosté si přitáhli židle.
Thomas se snažil moc neculit, když koutkem oka zaznamenal, jak se Matthew nechává od Sylvaina něžně hladit po zádech. Jeho kamarád měl co dělat, aby nepřivíral oči a nevrněl.
Alastair se zrovna snažil přesunout finální, vítězný kámen, když se to stalo.
Venku se zablesklo, zahřmělo a Oscar vyděšeně zavyl.
Prudký vítr rozrazil okenice, a protože dům v Cornwall Gardens nebyl ani náhodou elektrifikovaný, na rozdíl od rezidence Matthewa a Sylvaina, ocitli se čtyři lovci stínů ve tmě. Svíce na lustru zhasly okamžitě, místo ohně v krbu zbyly jen žhavé uhlíky.
Ve světle dalšího blesku zahlédli na zahradě podivnou siluetu, která je okamžitě přiměla vytasit andělská ostří.
„Říkal jsem, že děsivé příběhy se odehrávají za nocí jako tahle,“ mumlal Alastair.
Thomas neřekl nic, jen se vztyčil v celé své výšce a mžoural do zahrady. Byla prázdná. S pomocí přátel se mu podařilo okno zavřít i větru navzdory a vzápětí ještě rozfoukali nový oheň.
„Je to jen bouřka!“ řekl Thomas možná až trochu moc podrážděně. Přesto se i jemu ježily vlasy v zátylku, když se znovu zablesklo.
Domem se rozlehlo zabouchání starého klepadla, až všichni nadskočili.
Mladí lovci stínů zaujali strategické pozice. Thomas se po nich rozhlédl a čekal, až kývnou, než otevřel.
Andělské ostří měl připravené, když bral za kliku.
Vzápětí jej svěsil. V siluetě rozpoznal hábit mlčenlivých bratří.
Nerad ruším, Thomasi Lightwoode, ale je to trochu naléhavé, ozval se v hlavě hlas bratra Zachariáše.
„Bratranče?“ podivil se Alastair a rovněž svěsil zbraň.
Matthew a Sylvain si vyměnili zmatené pohledy.
Potřebuji mluvit s vámi dvěma v neodkladné záležitosti, zaznělo opět od mlčenlivého bratra.
Alastair bratrance Jema odvedl do jídelny, zatímco Thomas požádal Sylvaina s Matthewem, aby si udělali pohodlí u studeného bufetu.
Když se připojil k Alastairovi, Jem si stáhl z hlavy kápi a naprosto nečekaně otevřel oči. Zamžikal a bylo vidět, že je rád za mdlé světlo jediné svíčky, která osvětlovala prostornou jídelnu.
Pak se Jem obrátil na Alastaira a oba je na okamžik vyděsil tím, že promluvil. Thomas ani nevěděl, že je to možné, ale pokud se bratr Zachariáš rozhodl nepoužívat telepatii, muselo to být skutečně vážné.
„Bratranče Alastaire,“ zaznělo nečekaně krásným, jemným hlasem, „věděl jsi, že ty a já jsme měli tetu jménem Hannah?“
Podle toho, jak Alastair zmateně zamžikal, bylo jasné, že o existenci Hannah Carstairsové neměl nejmenší tušení.
„Hannah Carstairsová se provdala za civila, mexického obchodníka Juana Mendozu, a podle zákona bylo nutné přerušit s ní veškeré kontakty. Ale…“ Jem udělal významnou pauzu, během níž venku znovu dramaticky zahřmělo.
Thomas si uvědomil, že zapomněl dýchat.
„Její vnučka Rosalía se nicméně rozhodla navrátit k životu lovců stínů. Hlava Institutu v Mexiko City s ní byla v kontaktu a Rosalía se měla ubytovat počátkem měsíce. Nikdy nepřišla. José Manuel Rosales byl přesvědčený, že ji rodina nepustila, a zajel vznést na Rosalíu nárok.“
„Ale v Mexiku proběhla revoluce!“ vydechl Alastair.
Thomas se otřásl. Sami měli co dělat, aby se dostali k jednomu s portálů na Yuccatánu, když Mexikem pobíhali civilové jako zdivočelí. Runy je možná chránili před nechtěnou pozorností, ale rozhodně ne před kulkami.
„Ano,“ dodal Jem mrazivě. „A celá rodina Juana a Hannah Mendozových byla nalezena mrtvá ve vlastní haciendě. Byl to nevyslovitelně příšerný masakr.“
Thomasovi se sevřelo hrdlo.
Alastair sotva dýchal.
„Bratři mě povolali, abych přijel pro tělo Rosalíy Mendozové a donesl jej do města z kostí, přestože se oficiálně nestala lovkyní stínů. Když jsem přicestoval, abych se o ni postaral, čekalo tam, ukryté před vším válečným běsněním, její dítě. Malé, sotva půlroční děvčátko, bezpečně zaopatřené na několik dní.“
Alastair sevřel Thomasovu ruku.
„Bratranče, a proč jsi u Anděla vlastně tady?“
Jem si ho prohlédl zvláštníma stříbrnýma očima.
„Není to jasné? O existenci toho děvčátka jsem neřekl živé duši. Jen vám dvěma. Pokud se o ní dozví Spolek, bude dána k adopci do nějaké cizí rodiny, protože vy formálně osvojit malého lovce stínů nemůžete. Bratranče, ty a tvůj bratr Zachary jste poslední se jménem Carstairs, se jménem, na které má to děvče nárok. Chci, aby vyrůstala s vámi dvěma.“
Neznělo to jako prosba.
Thomas se hlasitě nadechl, ale z úst mu nevyrazilo nic.
„S námi? Dítě?“
Jem přikývl.
Alastair se na Thomase zadíval zmatenýma, ale zářivýma očima. V tom pohledu dokázal Thomas číst tolik, že slova byla naprosto zbytečná.
„Kde je to dítě teď?“ obrátil se Alastair na Jema.
„V bezpečí. Prozatím.“
„Alastaire,“ začal Thomas, ale nevěděl, co dál. Prostě jen kývnul.
„Déle než pár dní ji ovšem schovávat nemohu. Rozmýšlejte rychle a pošlete pak ohnivou zprávu sem.“
Thomas přijal papírek s adresou a jménem Katarina Loss. Bylo mu povědomé, jen si neuvědomoval odkud.
Buďte sbohem, ozvalo se a bratr Zachariáš už měl zase pevně zavřená ústa i oči.
Alastair si z toho šoku musel na chvíli sednout. Thomas mu láskyplně sevřel ramena a vtiskl mu polibek do vlasů.
„Je to velké rozhodnutí,“ špitl.
Alastair pokyvoval hlavou.
Venku se opět zablesklo a hrom zaduněl přímo nad domem.
„Pojďme za našimi přáteli, teď a tady to stejně nevyřešíme,“ navrhl Alastair a Thomas ho vzal jemně za ruku.
V salónu se Matthew a Sylvain vrhli na kanape a předstírali, že se celou dobu zaobírali jenom jeden druhým.
„Možná jste měli to šmírovací okno na zdi alespoň zavřít, když už nechcete, aby bylo poznat, jak neskutečně jste zvědaví,“ pronesl Alastair s mírně nadzvednutým obočím.
Sylvain i Matthew synchronizovaně otočili hlavu ke zdi mezi salonem a jídelnou, na které stále viselo magické okno.
„Ehm,“ udělal jenom Sylvain.
„Na druhou stranu… alespoň vám můžu na věc říct svůj názor,“ dodal Matthew bez náznaku studu.
Thomas se posadil do svého křesla.
„Nevím, jestli je tvůj názor na místě, Matte.“
„To možná není, ale stejně vám ho sdělím,“ pokrčil rameny.
„Branwelle,“ zavrčel Alastair, ale Matt ho umlčel.
„Carstairsi. Viděl jsem, jak pečuješ o bratra, o čem pochybuješ?“
„Dvouletý bratr jednou za rok v létě není totéž, co nemluvně. Copak…“ Alastairovi se na okamžik zlomil hlas. „Copak já bych mohl dítěti vůbec něco nabídnout?“
„Ty? Alastaire, naprosto cokoliv. Prakticky si vychoval vlastní sestru a hlavou rodiny jsi od, Thomasi, pomoz mi-“
„Od dvanácti,“ napověděl Thomas.
Alastair přecházel po místnosti tam a zpět, dokud se k němu nepřiloudal Oscar a nestrčil mu čumákem do dlaně.
„Haf,“ zaštěkal výmluvně.
„Vidíš? I to zvíře má jasno.“
„Thomasi Lightowoode, to rozhodnutí musí být společné,“ obrátil se Alastair na Thomase.
„Před lety jsem ti řekl, že jsem naprosto spokojený s tím, jak se věci mají. Ale to neznamená, že nebudu spokojený, i když věci budou úplně jinak,“ řekl a věnoval mu láskyplný úsměv.
„Takže?“ zeptal se Sylvain.
***
Čarodějka s modrou kůží a bílými vlasy se zjevila v Cornwall Gardens o dva dny později. Malý uzlíček v jejím náručí spokojeně oddechoval, když jej předávala do Alastairových rukou.
On i Thomas se na spící děvčátko nemohli vynadívat.
„Věřím, že s vámi bude šťastná,“ hlesla Katarina a co nejrychleji se vytratila do noci.
„Měla by dostat jméno,“ napadlo Thomase, když vchodové dveře s cvaknutím zapadly.
„Co bys řekl na Rose?“